Dvanáct let navrhování bytů II.

Tentokrát s Mirkem a Tomášem o výstavbě bytů za posledních dvanáct let. Určuje poptávka nabídku i ve výstavbě bytů? Nebo se staví jen to, co je nejvýhodnější pro developery? Čtěte další část rozhovoru s našimi zakladateli.

V minulém díle jste zmínili, že se velmi mění i výstavba. Jaké změny během těch let vidíte?

Mirek: Vnímám, že zde vítězí uzavřené rezidenční soubory. Myslím, že je to špatně, do Prahy se takové uzavřené enklávy nehodí. Praha má být průchozí a otevřená. Myslím, že bytová výstavba za posledních 10-12 let město trochu ničí.

Tomáš: Ačkoliv já v takovém rezidenčním souboru bydlím, sdílím s Mirkem stejný názor. Neměl jsem tenkrát moc na výběr. Klasické činžovní domy v blokové zástavbě se v posledních letech skoro nestaví a bytů v těch stávajících je v centru města na prodej velmi málo.

Proč se tady takové soubory staví? Chtějí lidé větší bezpečnost?

Mirek: Lidé se chtějí cítit v bezpečí. Ale bezpečnost se nemá zvyšovat tím, že postavíme vyšší ploty a zdi. Tak nevzniká sociálně silná společnost. Vzniká propast. Bezdomovci budou na jedné straně zdi a na druhé budou bohatí lidé. Na druhou stranu, pokud si dnes chcete koupit důstojné bydlení, nemáte, jak Tomáš zmínil, příliš na výběr. Myslím, že do Prahy rezidenční resorty nepatří, patří možná do některých méně bezpečných zemí, kde se střílí na ulici. Dalším problémem jsou pak oblasti, kde neexistují výškové regulace. Developer chce co nejvíce bytů a architekt navrhne co nejvyšší budovu. Co to udělá s daným místem, dálkovými pohledy a městem jako celkem, se už často neřeší.

Tomáš: Já mám na tohle trochu jiný názor. Myslím, že předzahrádky a uzavřené areály s domy blízko sebe umožňují developerům vytěžit maximum i z nezastavěné plochy, na sociální důsledky zde bohužel myšleno není. V takovém areálu bydlím já, ale 90 % lidí se bojí chodit na balkon či zahrádku, protože cítí, že tam nemají soukromí. V mém případě to byla cílená volba, rád nahlížím na bydlení jako na sociální prostředí, ne jako na buňku, do které se uzavřu a nevycházím mezi sousedy. Většina lidí si ale nekupuje obydlí, protože se jim líbí architektura nebo protože by vyhledávali zavřené a zabezpečené komplexy, nebo chtěli mít blízko k sousedům. V momentě výběru není nic lepšího na trhu, navíc tím, jak je nabídka malá, nejsou dostatečně vzdělaní různorodostí řešení. Chtějí si koupit bydlení za cenu metru, kterou si mohli dovolit, a tak kupují i to, co jim nevyhovuje.

Oplocený dvorek obytných resortů ale přeci pro developera není nijak výhodnější?

Mirek: Tomáš to vzal trochu z jiného konce. Oplocování, zamezování průchodnosti je výsledek nějakého celosvětového trendu, kdy dochází ke kastování společnosti a architekti přejímají od investorů nějaké modely. Architekti, kteří takový dům navrhnou a postaví, jsou ve středu toho nejnovějšího, co se děje. A to, jak dům funguje sociálně a urbanisticky, bohužel neví. I když je to dobrý architekt, je to třeba nulový urbanista. Není to jen o ekonomice, není levnější tam dát plot a branku. Je to model, který podle mě do Prahy nepatří. To si ale myslím já. Spousta lidí, kteří v takových obytných souborech žijí, jsou naopak pyšní, že mají svůj resort. Jsou pyšní, že se jejich bydlení říká nějakým pěkným jménem.

Když se dnes podíváte na svoje starší realizace, třeba před těmi 12 lety, je něco, co byste dnes už v interiéru nepoužili?

Tomáš: Často jsem používal jenom vestavěný nábytek a dnes přemýšlím spíše o solitérech, které dokážou interiér oživit a dát prostoru nějaký charakter. Použití pouze vestavěného nábytku funguje nejlépe tehdy, když je samotný dům postaven v čistém minimalismu, a to většina domů není. Podívám se na vestavěný minimalistický nábytek a pak na plastové okno s lacinou klikou, a nefunguje to.

Mirek: Pro mě to je osvětlení. Začátky byly o tom, jak svítidlo vypadá a jak svítidlo svítí bylo podružné. Dnes nás vzhled svítidla prakticky nezajímá a daleko více a do detailu řešíme, jak svítí. Jako mladí a hloupí jsme hned řešili, jestli je světlo dost sexy, dneska přemýšlíme prvně o tom, kam a jak svítí, jak se ovládá, jakou vytváří atmosféru a teprve pak hodnotíme, jak vypadá.

Dvanáct let navrhování bytů I. – Jak se změnily byty a v čem jsme se zlepšili?

Dvanáct let navrhování bytů III. – Zhoršila se stavební akustika, nebo jsou jen obyvatelé domů náročnější?