Hledáme vlastní cesty II.

Minulý týden jsme vám popsali, čím je speciální podlaha v restauraci Hladinka. Tento týden v ní ještě zůstaneme. Podíváme se na stěny a vybavení – pojďte dál.

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Stoly v restauraci nesmí chybět. Zároveň musí být bytelné – jistě znáte, jak je nepříjemné sedět u klepajícího se stolu. A vymyslet takový bytelný, kvalitní stůl není žádná hračka. Sice to může vypadat, že se jen naskicuje deska a podnož..

Jenže co funguje na papíře a v hlavě, nemusí fungovat ve skutečnosti. Na míru dělané stoly do Hladinky jsme proto nejdříve vzorkovali. Proč? Pokud chcete posunout tradici o kousek dál, je třeba dělat věci jinak.

Nesmíte se stydět za to, že vaše skica nemusí fungovat na první dobrou a raději prověřujete věc na vzorku. Stává se, že i opakovaně. Výsledkem vzorkování na Hladince jsou stoly, jejichž podnože jsou z trubek, které jsme použili na baru a v dalších částech interiéru. Do detailu dotažené a precizně vyrobené.

Ohromný obdiv patří majiteli restaurace, investorovi, který se nebál najít to správně řešení na míru, i když to znamenalo o pár kroků navíc.

Jednou měř, dvakrát řež

To, že něco nevyjde na poprvé, se zkrátka stává. Jinak tomu nebylo ani u obkladů jednotlivých místností. Hned od první návštěvy jsme věděli, že ty původní zde musí zůstat pro zachování genia loci. Jediné, co nevyhovovalo, byla barva.

Celkovou barevnost jsme začínali řešit v říjnu, ve chvíli, kdy v restauraci byla ještě skla s vitráží. Na obklady jsme vybrali světle šedý nátěr, který měl prostor celkově rozjasnit.

Na jaře, když už byla rekonstrukce v běhu a vitrážová skla se vyměnila za čirá, dostala se do interiéru spousta světla. Natřeli jsme vybranou barvou vzorový kus obkladu a zjistili jsme, že budeme muset ztmavit.

Rekonstrukce změnila světlost prostoru více než jsme očekávali a obklady působily až příliš bíle, což nezapadalo do celkového konceptu restaurace. Napodruhé se tedy vybrala tmavší šedá, kterou najdete v restauraci dnes.


"Není ostuda, když se věc nepodaří hned na poprvé – od toho tu máme vzorkování. Víc bych se styděla jezdit stále po stejných vyjetých kolejích. To neposouvá dál ani architekta, ani řemeslo. A navíc by to byla nuda." říká Lenka Bartoňová